Arnošt Lustig
Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze Libni. Zde také vychodil obecnou školu, potom se učil v kožešnické a rukavičkářské dílně. Rasové zákony ho z ní roku 1941 vyhnaly, podobně jako sestru i rodiče z občanské společnosti.
V listopadu 1942 byl s matkou a sestrou transportován do ghetta Terezín. Otec je následoval v dubnu 1943.
Šestnáctiletý Lustig pracoval na úklidu ulic a při stavebních pracích. Tam se seznámil s Jiřím a Hugem Popperovými, jejichž bratr Ota Popper–Pavel se mu po válce spolu s prozaikem a filmovým scenáristou Ludvíkem Aškenazym stal největším kamarádem. To už měl za sebou zkušenost Osvětimi, kam byl transportován 28. září 1944. Otec tam zahynul, sestra s matkou byla odvezeny do Mauthausenu, odkud se po válce vrátily. Lustig byl z Osvětimi poslán do Buchenwaldu. Odtud se mu podařilo na jaře 1945 uprchnout. a 7. května se už ocitl v bojující Praze. Následkem holocaustu přišel o mnoho známých a příbuzných, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tématikou židů a druhé světové války.Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd a začal přispívat do novin a časopisů.Nastoupil do Čs. rozhlasu. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce. V červenci 1949 se tam oženil s Věrou Weislitzovou, ostravskou rodačkou. Po návratu pracoval jako redaktor Mladého světa, byl i televizním scénáristouPo invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 Československo opustil. Odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli. Nakonec se usadil v USA a na Americké univerzitě ve Washingtonu vyučoval tvůrčí psaní a dějiny filmu věnujícího se 2. světové válce. V roce 1995 poněkud překvapil tím, že se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
Za anglickou podobu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byl navržen na americkou Národní knižní cenu, ale nemohl ji dostat, protože ještě nebyl občanem USA. Za scénář k filmu Vzácné dědictví však v roce 1985 už získal cenu EMI, nejvyšší americké ocenění za televizní scénář. Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, kteří dokázali oslovit celý svět. Jeho knihy vycházejí od počátku šedesátých let minulého století v mnoha jazycích. Dostalo se mu cti číst vlastní tvorbu v Bílém domě i v Kongresu USA. České centrum PEN klubu ho vyznamenalo Cenou Karla Čapka

Díla:
Tvorba Arnošta Lustiga málokdy vybočila z tématu holocaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se více zaměřovali na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech. Několik jeho knih bylo zfilmováno
· Noc a naděje, 1957 – sbírka povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
· Démanty noci, 1958 – sbírka povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, zfilmovanou jako Démanty noci (1964, režie Jan Němec)
· Ulice ztracených bratří, 1959 – sb.povídek
· Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není kvůli svým otřesným zážitkům schopná navázat normální život; nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu skokem z ledovce
· Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události (Němci na Sicílii zajali židovské podnikatele, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a pošlou je s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
· Odpovědi: Rozhovory s Harry Jakešem
· 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie