Slinivka břišní
Význam slinivky pro naše tělo byl dlouho obestřen tajemstvím. Řecký lékař Galén ji považoval pouze za jakýsi ochranný polštář pro velké břišní cévy. Teprve v 18. století byl popsán společný vývod slinivky a žlučových cest do dvanáctníku. Až o sto let později začali lidé chápat význam slinivky pro získávání živin z potravy - štěpení tuků, složitých cukrů a bílkovin pomocí tzv. enzymů.
Slinivka břišní se navzdory svému českému názvu nachází mimo dutinu břišní a sliny netvoří. K obojímu má však velmi blízko. Má protáhlý tvar, délka až 20 cm a hmotnost 80 g a tvar ploché hrušky. Má narůžovělou barvu a na povrchu zřetelně lalůčkovitou strukturu. Její časti jsou: Hlava uložená v ohybu dvanáctníku a je to nejširší část slinivky, tělo uložené za žaludkem, ocas mířící až ke slezině. Ocas je nejužší část. Slinivka břišní se nachází přímo za břišní dutinou, mezi žaludkem a velkými břišními cévami. Obklopují ji játra, střeva a další orgány.
Slinivka břišní je také orgán trávící soustavy, jehož produkty jsou odváděny do dvanáctníku. Zde se setkávají s potravou předzpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším chemickém trávení ve dvanáctníku a tenkém střevě.Slinivka plní funkci žlázy s vnitřní sekrecí, neboť v tzv. Langerhansových ostrůvcích tvoří inzulín a glukagon - látky regulující hladinu cukru v krvi. Tyto hormony se dostávají do krevního oběhu a tím do celého těla. Inzulín pomáhá tělu využít nebouchovat energii, která přichází z potravy.
Uvnitř žlázy v podélné ose je uložen hlavní vývod pankreatický, vyúsťující spolu se žlučovodem. Kromě hlavního vývodu, který odvádí sekret z ocasu, těla i hlavy, je ještě vedlejší vývod, který odvádí sekret z části hlavy pankreatu. Sekretem slinivky břišní je šťáva pankreatická. Uvolňování pankreatických enzymů spouští hormon cholecystokinin, který vybízí žlučník k vypuzení žluči; denní produkce pankreatické šťávy se pohybuje mezi jedním a dvěma litry. Šťáva slinivky břišní má výrazně zásaditou reakci (pH dosahuje až 8,5). Pankreatické šťávy tedy kyselou reakci žaludeční tráveniny neutralizují a v mírně zásaditém prostředí dovolují ostatním enzymům pracovat s maximální účinností. Máme-li pochopit funkci inzulínu, musíme si ho představit jako klíč k zámkům (receptorům) u buněčných dveří, které uzavírají glukóze vstup do buňky. Otevřenými dveřmi může glukóza vstupovat do buňky a účastnit se metabolických pochodů, které vytvářejí energii nutnou k životu. Tím se glukóza odbourává z krve a její hladina v krvi se udržuje v rovnováze. Normální hladiny glukózy v krvi se pohybují mezi 4,4 a 6,7 mmol/litr. Nemá-li tělo k dispozici dostatek inzulínu, hromadí se glukóza v krvi. Když její hodnota dosáhne 10 mmol/litr, začne se z těla vylučovat močí a s ní z organismu odchází důležitý nositel energie. Člověk hubne a narušuje se jeho metabolická a iontová rovnováha. Naopak při nadbytku inzulínu hladina glukózy v krvi klesá a při kritickém množství 2,2 mmol/litr se objevují křeče, nemocný upadá do kómatu a jeho život se ocitá v ohrožení. Záchrana je jediná: podat mu hormon glukagon, který působí právě opačně než inzulín. Stejně fascinující je, že chemickou náhradou nefungujících Langerhansových ostrůvků (tedy injekcemi inzulínu) lze pacienty odsouzené k smrti zachránit
CUKROVKA
Je to porucha metabolismu, špatná funkce slinivky břišní, způsobuje onemocnění zvané diabetický syndrom (diabetes mellitus, cukrovka). Dnes je to velmi častá porucha metabolismu sacharidů, u některých forem také tuků a bílkovin. Choroba je způsobena nedostatkem inzulínu nebo jeho nedostatečným účinkem v tkáních. Cukrovka je celoživotní onemocnění, ale je léčebně ovlivnitelné.Úplavicí cukrovou trpí na světě přibližně 6% lidí.. Lidí s tímto onemocněním stále přibývá. Zatímco v roce 1975 to bylo 2.3%. Některé studie uvádějí, že je to nejspíš způsobeno rostoucí životní úrovní a s ní související nezdravou výživou. Nutno však podotknou, že se nárůst tímto onemocněním již začíná zpomalovat. Nejvíce se vyskytuje u obyvatel starších 50-ti let.