Arnošt Lustig
Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze Libni. Zde také vychodil obecnou školu, potom se učil v kožešnické a rukavičkářské dílně. Rasové zákony ho z ní roku 1941 vyhnaly, podobně jako sestru i rodiče z občanské společnosti.
V listopadu 1942 byl s matkou a sestrou transportován do ghetta Terezín. Otec je následoval v dubnu 1943.
Šestnáctiletý Lustig pracoval na úklidu ulic a při stavebních pracích. Tam se seznámil s Jiřím a Hugem Popperovými, jejichž bratr Ota Popper–Pavel se mu po válce spolu s prozaikem a filmovým scenáristou Ludvíkem Aškenazym stal největším kamarádem. To už měl za sebou zkušenost Osvětimi, kam byl transportován 28. září 1944. Otec tam zahynul, sestra s matkou byla odvezeny do Mauthausenu, odkud se po válce vrátily. Lustig byl z Osvětimi poslán do Buchenwaldu. Odtud se mu podařilo na jaře 1945 uprchnout. a 7. května se už ocitl v bojující Praze. Následkem holocaustu přišel o mnoho známých a příbuzných, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tématikou židů a druhé světové války.Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd a začal přispívat do novin a časopisů.Nastoupil do Čs. rozhlasu. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce. V červenci 1949 se tam oženil s Věrou Weislitzovou, ostravskou rodačkou. Po návratu pracoval jako redaktor Mladého světa, byl i televizním scénáristouPo invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 Československo opustil. Odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli. Nakonec se usadil v USA a na Americké univerzitě ve Washingtonu vyučoval tvůrčí psaní a dějiny filmu věnujícího se 2. světové válce. V roce 1995 poněkud překvapil tím, že se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
Za anglickou podobu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byl navržen na americkou Národní knižní cenu, ale nemohl ji dostat, protože ještě nebyl občanem USA. Za scénář k filmu Vzácné dědictví však v roce 1985 už získal cenu EMI, nejvyšší americké ocenění za televizní scénář. Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, kteří dokázali oslovit celý svět. Jeho knihy vycházejí od počátku šedesátých let minulého století v mnoha jazycích. Dostalo se mu cti číst vlastní tvorbu v Bílém domě i v Kongresu USA. České centrum PEN klubu ho vyznamenalo Cenou Karla Čapka
Díla:
Tvorba Arnošta Lustiga málokdy vybočila z tématu holocaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se více zaměřovali na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech. Několik jeho knih bylo zfilmováno
· Noc a naděje, 1957 – sbírka povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
· Démanty noci, 1958 – sbírka povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, zfilmovanou jako Démanty noci (1964, režie Jan Němec)
· Ulice ztracených bratří, 1959 – sb.povídek
· Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není kvůli svým otřesným zážitkům schopná navázat normální život; nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu skokem z ledovce
· Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události (Němci na Sicílii zajali židovské podnikatele, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a pošlou je s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
· Odpovědi: Rozhovory s Harry Jakešem
· 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie
pondělí 10. listopadu 2008
Konfucianismus
Konfucianismus je původním čínským filosofickým a náboženským učením, které na dva a půl tisíce let ovlivnilo utváření společenského systému nejen v Číně, ale i v přilehlých oblastech. Jeho zakladatel Kchung fu-c´, známý u nás pod latinizovaným jménem Konfucius (551-479 př.kr.), žil v 5.století př. Kr. Mezi 3.-8.st sem pronikly prvky taoismu a buddhismu. Protože byl konfucianismus natolik spjat se státním zřízením , ztratil ve 20.st své výjimečné postavení. Poslední císař byl v roce 1911 zbaven trůnu a čína se pustila do procesu modernizace. Avšak tradiční konfuciánské hodnoty zůstaly silně zakořeněné v životech lidí a novodobí čínští myslitelé a političtí vůdci stáli před problémem, jak je přizpůsobit modernímu státu. Mao Ce-tung, vůdce čínských komisařů, začal ihned po vítězství komunismu v roce 1949 usilovat o jeho likvidaci. Prameny: Pět klasických knih byly psány ve starověku podle tradice je sestavil Konfucius a odvolával se v nich i ve svém učení dnešním textům bylo v průběhu staletí často něco připsáno nebo byly lehce pozměněny.1. Kniha písní –sbírka nejstarší čínské poezie2. Kniha obřadů- není ta jakou znal Konfucius, dnes líčí Konfucia jak říká …-některé rituální texty učí jak správně vzdávat čest zesnulým a jak správně truchlit3. Kniha dokumentů- zdroj čínských dějin 4. Letopisy jara a podzimu –krátká kronika událostí, které se přihodily v Konfuciově rodném státě Lu v letech 722-481 př.Kr.5. Kniha proměn – věštecká kniha, která pomáhá čtenářům předpovídat události apochopit lidské bytí a přírodní jevy Konfuciánská etika-konfuciánské hodnoty, jako je pevná rodinná struktura , poctivá práce a láska k učeníUčení: Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk.Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který ovládal pět dovedností: vybrané chování, ušlechtilost, dobrou vůli, píli a laskavost. Také se zabýval otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. .Konfucianismus položil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval 2000 let. Konfuciovo eticko- sociální a reformační úsilí se za jeho života nesetkalo s valným úspěchem.
Dnes: Na celém světě dnes žije přes 6 000 000 lidí, kteří se hlásí ke konfucianismu. Většina stoupenců žije v Číně, ale stopy najdeme i Japonsku, Korei, Honkongu a na Tchaj-wanu či Singapuru.
Konfucianismus je původním čínským filosofickým a náboženským učením, které na dva a půl tisíce let ovlivnilo utváření společenského systému nejen v Číně, ale i v přilehlých oblastech. Jeho zakladatel Kchung fu-c´, známý u nás pod latinizovaným jménem Konfucius (551-479 př.kr.), žil v 5.století př. Kr. Mezi 3.-8.st sem pronikly prvky taoismu a buddhismu. Protože byl konfucianismus natolik spjat se státním zřízením , ztratil ve 20.st své výjimečné postavení. Poslední císař byl v roce 1911 zbaven trůnu a čína se pustila do procesu modernizace. Avšak tradiční konfuciánské hodnoty zůstaly silně zakořeněné v životech lidí a novodobí čínští myslitelé a političtí vůdci stáli před problémem, jak je přizpůsobit modernímu státu. Mao Ce-tung, vůdce čínských komisařů, začal ihned po vítězství komunismu v roce 1949 usilovat o jeho likvidaci. Prameny: Pět klasických knih byly psány ve starověku podle tradice je sestavil Konfucius a odvolával se v nich i ve svém učení dnešním textům bylo v průběhu staletí často něco připsáno nebo byly lehce pozměněny.1. Kniha písní –sbírka nejstarší čínské poezie2. Kniha obřadů- není ta jakou znal Konfucius, dnes líčí Konfucia jak říká …-některé rituální texty učí jak správně vzdávat čest zesnulým a jak správně truchlit3. Kniha dokumentů- zdroj čínských dějin 4. Letopisy jara a podzimu –krátká kronika událostí, které se přihodily v Konfuciově rodném státě Lu v letech 722-481 př.Kr.5. Kniha proměn – věštecká kniha, která pomáhá čtenářům předpovídat události apochopit lidské bytí a přírodní jevy Konfuciánská etika-konfuciánské hodnoty, jako je pevná rodinná struktura , poctivá práce a láska k učeníUčení: Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk.Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který ovládal pět dovedností: vybrané chování, ušlechtilost, dobrou vůli, píli a laskavost. Také se zabýval otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. .Konfucianismus položil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval 2000 let. Konfuciovo eticko- sociální a reformační úsilí se za jeho života nesetkalo s valným úspěchem.
Dnes: Na celém světě dnes žije přes 6 000 000 lidí, kteří se hlásí ke konfucianismu. Většina stoupenců žije v Číně, ale stopy najdeme i Japonsku, Korei, Honkongu a na Tchaj-wanu či Singapuru.
Houses of Parliament
The Palace of Westminster, also known as the Houses of Parliament or Westminster Palace lies on the north bank of the River Thames in the London borough of the City of Westminster, close by other government buildings in Whitehall. The oldest part of the Palace still in existence, Westminster Hall, dates from 1097. The palace originally served as a royal residence but no monarch has lived in it since the 16th century. Most of the present structure dates from the 19th century, when the Palace was rebuilt after it was almost entirely destroyed by a fire in 1834. Big Ben, one of Londons famous landmarks is found at the Houses of Parlament too. The Palace contains over 1,000 rooms, the most important of which are the Chambers of the House of Lords with red chairs and of the House of Commons with green chairs.
Parliamentary government in the United Kingdom is based on a two-chamber system. The members of the House of Lords are not elected they are hereditary and nominated. The members of The House of Commons are elected at least every 5 years. Both chambers sit separately and they are constituted on entirely different principles. The legislative process involves both Houses - the Commons and the Lords.
Stonehenge
Stonehenge je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii.
Název „Stonehenge“ jistě pochází ze staré angličtiny, ale není známo, co přesně znamená. Jsou dvě hlavní teorie, které se liší pouze v druhé polovině názvu. Obě teorie tvrdí, že první polovina názvu „Stone“ (ve staroangličtině „stān“) znamená „kámen“. První z těchto teorií však říká, že druhá polovina názvu, staroanglické slovo „hencg“, znamená „henge“, tedy v překladu „šibenice“. Druhá tvrdí, že toto slovo (tentokrát „hinge“)znamená „zavěšený“. Není tedy jasné, jestli je pravým názvem „Kamenná šibenice“ nebo „Zavěšený kámen“.
Stavba Stonehenge
První fáze stavby počala okolo roku 1900 př. n. l. Byl vystavěn kruh s průměrem 100 m z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem. Val byl jen 0,5 m vysoký. Příkop byl 2 m hluboký a na jeho dně byly umístěny kosti zvěře a skotu, aby se půda zpevnila.
Druhá fáze nastala roku 1750 př. n. l., kdy byly vystavěny dva kruhy vztyčených kamenů uprostřed kruhu příkopu. Kameny vnějšího kruhu byly necelých pět metrů vysoké a téměř dva metry silné. Na těchto kamenech ležela souvislá řada kamenů vodorovných, které byly na těch vertikálních uchycené pomocí výstupků na vrcholu. Mnoho z nich však spadlo dolů. Kameny vnitřního kruhu byly podstatně menší, jen 2m vysoké.
Třetí a poslední fáze počala okolo roku 1650 př. n. l. Byly vystavěny dvě podkovy. Vnější byla tvořena pěti „Trilitony“. Triliton je soustava tří kamenů, kde jsou dva kolmé a jeden vodorovný, přičemž ten vodorovný na nich leží. Největší z těchto trilitonů je 8,5 m vysoký. Kameny vnitřní podkovy jsou velikostí podobné kamenům vnitřního kruhu, tedy asi 2 m vysoké. Celý komplex byl dokončen okolo roku 1400 př. n. l.
Větší kameny jsou v současnosti zality do betonu. Při stavbě byly kameny vsazeny do jam a utěsněny kamennou drtí. Avšak po dvou světových válkách kameny následkem otřesů začaly vypadávat. Proto byli tehdejší archeologové nuceni rizikové kameny zabetonovat. I přesto však jeden z kamenů spadl při velké vichřici v roce 1963.
Stonehenge je pozoruhodné místo, je jen velká škoda, že návštěvníci nemohou proházet přímo mezi kameny.
The Palace of Westminster, also known as the Houses of Parliament or Westminster Palace lies on the north bank of the River Thames in the London borough of the City of Westminster, close by other government buildings in Whitehall. The oldest part of the Palace still in existence, Westminster Hall, dates from 1097. The palace originally served as a royal residence but no monarch has lived in it since the 16th century. Most of the present structure dates from the 19th century, when the Palace was rebuilt after it was almost entirely destroyed by a fire in 1834. Big Ben, one of Londons famous landmarks is found at the Houses of Parlament too. The Palace contains over 1,000 rooms, the most important of which are the Chambers of the House of Lords with red chairs and of the House of Commons with green chairs.
Parliamentary government in the United Kingdom is based on a two-chamber system. The members of the House of Lords are not elected they are hereditary and nominated. The members of The House of Commons are elected at least every 5 years. Both chambers sit separately and they are constituted on entirely different principles. The legislative process involves both Houses - the Commons and the Lords.
Stonehenge
Stonehenge je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii.
Název „Stonehenge“ jistě pochází ze staré angličtiny, ale není známo, co přesně znamená. Jsou dvě hlavní teorie, které se liší pouze v druhé polovině názvu. Obě teorie tvrdí, že první polovina názvu „Stone“ (ve staroangličtině „stān“) znamená „kámen“. První z těchto teorií však říká, že druhá polovina názvu, staroanglické slovo „hencg“, znamená „henge“, tedy v překladu „šibenice“. Druhá tvrdí, že toto slovo (tentokrát „hinge“)znamená „zavěšený“. Není tedy jasné, jestli je pravým názvem „Kamenná šibenice“ nebo „Zavěšený kámen“.
Stavba Stonehenge
První fáze stavby počala okolo roku 1900 př. n. l. Byl vystavěn kruh s průměrem 100 m z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem. Val byl jen 0,5 m vysoký. Příkop byl 2 m hluboký a na jeho dně byly umístěny kosti zvěře a skotu, aby se půda zpevnila.
Druhá fáze nastala roku 1750 př. n. l., kdy byly vystavěny dva kruhy vztyčených kamenů uprostřed kruhu příkopu. Kameny vnějšího kruhu byly necelých pět metrů vysoké a téměř dva metry silné. Na těchto kamenech ležela souvislá řada kamenů vodorovných, které byly na těch vertikálních uchycené pomocí výstupků na vrcholu. Mnoho z nich však spadlo dolů. Kameny vnitřního kruhu byly podstatně menší, jen 2m vysoké.
Třetí a poslední fáze počala okolo roku 1650 př. n. l. Byly vystavěny dvě podkovy. Vnější byla tvořena pěti „Trilitony“. Triliton je soustava tří kamenů, kde jsou dva kolmé a jeden vodorovný, přičemž ten vodorovný na nich leží. Největší z těchto trilitonů je 8,5 m vysoký. Kameny vnitřní podkovy jsou velikostí podobné kamenům vnitřního kruhu, tedy asi 2 m vysoké. Celý komplex byl dokončen okolo roku 1400 př. n. l.
Větší kameny jsou v současnosti zality do betonu. Při stavbě byly kameny vsazeny do jam a utěsněny kamennou drtí. Avšak po dvou světových válkách kameny následkem otřesů začaly vypadávat. Proto byli tehdejší archeologové nuceni rizikové kameny zabetonovat. I přesto však jeden z kamenů spadl při velké vichřici v roce 1963.
Stonehenge je pozoruhodné místo, je jen velká škoda, že návštěvníci nemohou proházet přímo mezi kameny.
Slinivka břišní
Význam slinivky pro naše tělo byl dlouho obestřen tajemstvím. Řecký lékař Galén ji považoval pouze za jakýsi ochranný polštář pro velké břišní cévy. Teprve v 18. století byl popsán společný vývod slinivky a žlučových cest do dvanáctníku. Až o sto let později začali lidé chápat význam slinivky pro získávání živin z potravy - štěpení tuků, složitých cukrů a bílkovin pomocí tzv. enzymů.
Slinivka břišní se navzdory svému českému názvu nachází mimo dutinu břišní a sliny netvoří. K obojímu má však velmi blízko. Má protáhlý tvar, délka až 20 cm a hmotnost 80 g a tvar ploché hrušky. Má narůžovělou barvu a na povrchu zřetelně lalůčkovitou strukturu. Její časti jsou: Hlava uložená v ohybu dvanáctníku a je to nejširší část slinivky, tělo uložené za žaludkem, ocas mířící až ke slezině. Ocas je nejužší část. Slinivka břišní se nachází přímo za břišní dutinou, mezi žaludkem a velkými břišními cévami. Obklopují ji játra, střeva a další orgány.
Slinivka břišní je také orgán trávící soustavy, jehož produkty jsou odváděny do dvanáctníku. Zde se setkávají s potravou předzpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším chemickém trávení ve dvanáctníku a tenkém střevě.Slinivka plní funkci žlázy s vnitřní sekrecí, neboť v tzv. Langerhansových ostrůvcích tvoří inzulín a glukagon - látky regulující hladinu cukru v krvi. Tyto hormony se dostávají do krevního oběhu a tím do celého těla. Inzulín pomáhá tělu využít nebouchovat energii, která přichází z potravy.
Uvnitř žlázy v podélné ose je uložen hlavní vývod pankreatický, vyúsťující spolu se žlučovodem. Kromě hlavního vývodu, který odvádí sekret z ocasu, těla i hlavy, je ještě vedlejší vývod, který odvádí sekret z části hlavy pankreatu. Sekretem slinivky břišní je šťáva pankreatická. Uvolňování pankreatických enzymů spouští hormon cholecystokinin, který vybízí žlučník k vypuzení žluči; denní produkce pankreatické šťávy se pohybuje mezi jedním a dvěma litry. Šťáva slinivky břišní má výrazně zásaditou reakci (pH dosahuje až 8,5). Pankreatické šťávy tedy kyselou reakci žaludeční tráveniny neutralizují a v mírně zásaditém prostředí dovolují ostatním enzymům pracovat s maximální účinností. Máme-li pochopit funkci inzulínu, musíme si ho představit jako klíč k zámkům (receptorům) u buněčných dveří, které uzavírají glukóze vstup do buňky. Otevřenými dveřmi může glukóza vstupovat do buňky a účastnit se metabolických pochodů, které vytvářejí energii nutnou k životu. Tím se glukóza odbourává z krve a její hladina v krvi se udržuje v rovnováze. Normální hladiny glukózy v krvi se pohybují mezi 4,4 a 6,7 mmol/litr. Nemá-li tělo k dispozici dostatek inzulínu, hromadí se glukóza v krvi. Když její hodnota dosáhne 10 mmol/litr, začne se z těla vylučovat močí a s ní z organismu odchází důležitý nositel energie. Člověk hubne a narušuje se jeho metabolická a iontová rovnováha. Naopak při nadbytku inzulínu hladina glukózy v krvi klesá a při kritickém množství 2,2 mmol/litr se objevují křeče, nemocný upadá do kómatu a jeho život se ocitá v ohrožení. Záchrana je jediná: podat mu hormon glukagon, který působí právě opačně než inzulín. Stejně fascinující je, že chemickou náhradou nefungujících Langerhansových ostrůvků (tedy injekcemi inzulínu) lze pacienty odsouzené k smrti zachránit
CUKROVKA
Je to porucha metabolismu, špatná funkce slinivky břišní, způsobuje onemocnění zvané diabetický syndrom (diabetes mellitus, cukrovka). Dnes je to velmi častá porucha metabolismu sacharidů, u některých forem také tuků a bílkovin. Choroba je způsobena nedostatkem inzulínu nebo jeho nedostatečným účinkem v tkáních. Cukrovka je celoživotní onemocnění, ale je léčebně ovlivnitelné.Úplavicí cukrovou trpí na světě přibližně 6% lidí.. Lidí s tímto onemocněním stále přibývá. Zatímco v roce 1975 to bylo 2.3%. Některé studie uvádějí, že je to nejspíš způsobeno rostoucí životní úrovní a s ní související nezdravou výživou. Nutno však podotknou, že se nárůst tímto onemocněním již začíná zpomalovat. Nejvíce se vyskytuje u obyvatel starších 50-ti let.
Význam slinivky pro naše tělo byl dlouho obestřen tajemstvím. Řecký lékař Galén ji považoval pouze za jakýsi ochranný polštář pro velké břišní cévy. Teprve v 18. století byl popsán společný vývod slinivky a žlučových cest do dvanáctníku. Až o sto let později začali lidé chápat význam slinivky pro získávání živin z potravy - štěpení tuků, složitých cukrů a bílkovin pomocí tzv. enzymů.
Slinivka břišní se navzdory svému českému názvu nachází mimo dutinu břišní a sliny netvoří. K obojímu má však velmi blízko. Má protáhlý tvar, délka až 20 cm a hmotnost 80 g a tvar ploché hrušky. Má narůžovělou barvu a na povrchu zřetelně lalůčkovitou strukturu. Její časti jsou: Hlava uložená v ohybu dvanáctníku a je to nejširší část slinivky, tělo uložené za žaludkem, ocas mířící až ke slezině. Ocas je nejužší část. Slinivka břišní se nachází přímo za břišní dutinou, mezi žaludkem a velkými břišními cévami. Obklopují ji játra, střeva a další orgány.
Slinivka břišní je také orgán trávící soustavy, jehož produkty jsou odváděny do dvanáctníku. Zde se setkávají s potravou předzpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším chemickém trávení ve dvanáctníku a tenkém střevě.Slinivka plní funkci žlázy s vnitřní sekrecí, neboť v tzv. Langerhansových ostrůvcích tvoří inzulín a glukagon - látky regulující hladinu cukru v krvi. Tyto hormony se dostávají do krevního oběhu a tím do celého těla. Inzulín pomáhá tělu využít nebouchovat energii, která přichází z potravy.
Uvnitř žlázy v podélné ose je uložen hlavní vývod pankreatický, vyúsťující spolu se žlučovodem. Kromě hlavního vývodu, který odvádí sekret z ocasu, těla i hlavy, je ještě vedlejší vývod, který odvádí sekret z části hlavy pankreatu. Sekretem slinivky břišní je šťáva pankreatická. Uvolňování pankreatických enzymů spouští hormon cholecystokinin, který vybízí žlučník k vypuzení žluči; denní produkce pankreatické šťávy se pohybuje mezi jedním a dvěma litry. Šťáva slinivky břišní má výrazně zásaditou reakci (pH dosahuje až 8,5). Pankreatické šťávy tedy kyselou reakci žaludeční tráveniny neutralizují a v mírně zásaditém prostředí dovolují ostatním enzymům pracovat s maximální účinností. Máme-li pochopit funkci inzulínu, musíme si ho představit jako klíč k zámkům (receptorům) u buněčných dveří, které uzavírají glukóze vstup do buňky. Otevřenými dveřmi může glukóza vstupovat do buňky a účastnit se metabolických pochodů, které vytvářejí energii nutnou k životu. Tím se glukóza odbourává z krve a její hladina v krvi se udržuje v rovnováze. Normální hladiny glukózy v krvi se pohybují mezi 4,4 a 6,7 mmol/litr. Nemá-li tělo k dispozici dostatek inzulínu, hromadí se glukóza v krvi. Když její hodnota dosáhne 10 mmol/litr, začne se z těla vylučovat močí a s ní z organismu odchází důležitý nositel energie. Člověk hubne a narušuje se jeho metabolická a iontová rovnováha. Naopak při nadbytku inzulínu hladina glukózy v krvi klesá a při kritickém množství 2,2 mmol/litr se objevují křeče, nemocný upadá do kómatu a jeho život se ocitá v ohrožení. Záchrana je jediná: podat mu hormon glukagon, který působí právě opačně než inzulín. Stejně fascinující je, že chemickou náhradou nefungujících Langerhansových ostrůvků (tedy injekcemi inzulínu) lze pacienty odsouzené k smrti zachránit
CUKROVKA
Je to porucha metabolismu, špatná funkce slinivky břišní, způsobuje onemocnění zvané diabetický syndrom (diabetes mellitus, cukrovka). Dnes je to velmi častá porucha metabolismu sacharidů, u některých forem také tuků a bílkovin. Choroba je způsobena nedostatkem inzulínu nebo jeho nedostatečným účinkem v tkáních. Cukrovka je celoživotní onemocnění, ale je léčebně ovlivnitelné.Úplavicí cukrovou trpí na světě přibližně 6% lidí.. Lidí s tímto onemocněním stále přibývá. Zatímco v roce 1975 to bylo 2.3%. Některé studie uvádějí, že je to nejspíš způsobeno rostoucí životní úrovní a s ní související nezdravou výživou. Nutno však podotknou, že se nárůst tímto onemocněním již začíná zpomalovat. Nejvíce se vyskytuje u obyvatel starších 50-ti let.
Léčivé rostliny
Bez černý: Keř s nahnědlou dření a lichozpeřenými listy. Květenství je chocholíkaté, mnohoramenný vrcholík. Peckovice jsou černofialové. Sbírá se květ. Květní droga se používá při chorobách z nachlazení; plody působí na metabolizmus a tvoří složky odtučňovacích čajů. Vyšší dávky drog jsou nežádoucí.
Brusnice borůvka: Rozvětvený, nízký keř s plazivým kmínkem. Větve má hranaté a vzpřímené. Listy jsou opadavé. Plody černomodré bobule. Sbírají se listy a plody. Listy obsahují glukokyny. Květ obsahuje antidiaroikum. Výtažky se používají na upevnění stěny srdce a zlepšení zraku.
Břízy bělokorá: Strom se vzpřímeným kmenem a větvemi posetými pryskyřníkovitými bradavičkami. Borka je bílá a blanitě loupavá. Sbírají se listy. Hojný druh od nížin až po horský stupeň. Droga má diuretický, dezinfekční a potupný účinek. Obsahuje vitamín C, silice a flavonoidy.
Čekanka obecná: Statná trvalka se žlutobílým kořenem, z něhož vzrůstá růžice. Má velký modrý úbor s dvojřadým zákrovem. Listy jsou chlupaté a žlázkaté. Roste na sušších místech. Z kořenu se vyrábí náhražka kávy. Sbírá se kořen a kvetoucí nať.Obsahuje hořčiny a kořen inulin.
Česnek kuchyňský: Léčebně se sbírají čerstvé bobule obsahující silici a fermenty. Česnek pomáhá trávícímu ústrojí, ničí střevní jedy,odstraňuje plynatost, zvyšuje tvorbu žluči a snižuje krevní tlak.
Divizna velkokvětá: Dvouletá bylina s lodyhovými listy. Lodyhové listy dokonale sbíhavé. Nitky dolních tyčinek jsou dvakrát delší než prašník. Sbírají se květní koruny obsahující sliz, cukr, saponity a flavonoidy. Droga pomáhá při suchém kašli a chřipkových onemocněních. Tvoří častou složku zejména prsních čajů.
Dub letní: Strom s velkou nepravidelnou korunou. Pupeny jsou vejčité, tupé, často nahlučené. Listy jsou proměnlivého tvaru, na bázi však vždy srdčité. Žaludy jsou na dlouhých stopkách. Sbírá se mladá kůra. Obsahuje třísloviny a adstringens, který se používá do koupele a při omrzlinách
Heřmánek pravý: Jednoletá silně aromatická bylina, vysoká do 50 cm. Nejdůležitější poznávací znaky: duté lůžko a na vnitřní straně 3 až 5žeberkaté, na vnější straně žláznaté tečkované nažky.Roste od nížin po vysoké polohy. Pěstuje se pro farmaceutické účely. Sbírají se květní úbory s krátkou stokou. mají protizánětlivé účinky, působí proti křečím a na pocení.
Hloh obecný: Keř nebo strom s pupeny často nakupenými. Část větviček bývá přeměněna na trny dlouhé až 1 cm. Vzpřímené vrcholíky mají květy s bílými korunami. Sbírají se květy, listy i plody. Posilují činnost srdce a působí uklidňujícím způsobem. Uplatňují se například při slabosti srdečního svalu a na snížený krevní tlak.
Hluchavka bílá: Vytrvalá bylina s bílými nebo nažloutlými listy. korunní trubka prohnutá, na okraji ústí na každé straně s jedním větším a jedním až několika menšími zoubky. Má tmavohnědé prašníky. Roste na mýtinách a pasekách. Sbírají se květy používající se jako adstringens a sedativum při bolestivé menstruaci.
Chmel otáčivý:Vytrvalá dvoudomá rostlina s háčkovitě chlupatou lodyhou. Roste planě v lesích, křovinách, příkopech a na plotech. Využívá se v pivovarnictví a farmacii. sbírají se chmelové hlávky pěstovaných rostlin. Vyznačují se antibakteriálním působením a utišují nervové i pohlavní podráždění. Působí při nespavosti.
Jírovec maďal: Strom vysoký až 25 metrů s dlanitě složenými listy. Korunní lístky jsou bílé nebo červené. Sbírají se čerstvá semena – kaštany. Mají mnohostranné použití: zvyšují průtok krve, zpevňují cévy, působí proti křečím, zánětům, zabraňují tvorbě opuchlin, mají vliv na srážlivost krve aj.
Jmelí bílé: Poloparazitický stromový keř s vstřícnými listy a drobnými jednopohlavními květy. Plod je lepkavá bobule s lepkavým oplodím. sbírá se nať. Snižují krevní tlak a ovlivňují látkový metabolismus. Nať tvoří složku čajů a přípravků užívajících s e při zvápenatí cév a při vysokém krevním tlaku.
Kmín kořenný: Jednoletá nebo dvouletá bylina s aromatickým kořenem a řídce rozvětveným stonkem. Listy jsou peřenosečné. Nažky se používají jako koření. Sbírají se zralé plody. V lidovém léčitelství se používají ke zvýšení tvorby mateřského mléka.
Kokoška pastuší tobolka: Jednoletá nebo dvouletá bylina. Korunní lístky se obvykle nevyvíjí. Rozšířený od nížin po horské polohy. Med. Sbírá se kvetoucí nať. Droga se uplatňuje při různých stavech krvácení, při žaludečních a střevních onemocněních a výtažky zevně na ekzémy, opruzeniny apod.
Kopřiva dvoudomá: Vytrvalá štětinatěchlupatá obvykle dvoudomá rostlina s žahavými trichomy. Využívá se ve farmaceutickém průmyslu. Sbírají se listy nebo nať. Slouží k izolaci chorofylu, který se používá v léčebné kosmetice a v ústních vodách. V lidovém léčitelství je využití velmi široké.
Lípa srdčitá: Strom s hladkým černošedým kmenem. Listy má srdčité nesouměrné. Koruny jsou černobílé. Roste od lužních lesů až po horské polohy. Sbírá se květenství i s blanitým listem. Drogu uznává i oficiální medicína a kombinuje se do prsních, potupných, projímavých, antisklerotických i metabolických čajů.
Lopuch větší: Statná dvouletá bylina s rozvětvenými pavučinatými listy, které jsou střídavé. Úbory jsou kulovité, seskupené do vrcholíkových lat, mají trubkovité květy a mnohořadý zákrov. Roste od nížin po horský stupeň. Vykopávají se starší kořeny nekvetoucích rostlin. Olejový výtažek se používá ve vlasové kosmetice. Droga se používá i v močopudných, potupných a žlučníkových čajích a při cukrovce.
Podběl obecný: Vytrvalá rostlina s dlouhým a plazivým oddenkem. Žluté úbory podbělu jsou jedněmi z prvních květů jara. Patří mezi běžné druhy nížin až subalpínského stupně. Na polích bývá plevelem. Sbírají se listy a květy. Droga se uplatňuje při chorobách dýchacích cest a zevně jako obklady.
Prvosenka jarní: Vytrvalá bylina. Květy má v jednoduchém okolíku a mají nafouklé, odstávající kalichy. Žloutkově žlutá koruna má v ústí pomerančovou skvrnu. Pěstuje se také jako okrasná rostlina. Sbírá se oddenek i s kořenem a květ. V expektoračních čajích se obvykle uplatňuje květ a z kořenu se izolují čisté saponity, které se průmyslově zpracovávají do pastilek, kapek apod.
Růže šípková: Keř se srpovitými ostny na větvích. Listy jsou na okraji pilovité, květy buď v chocholících, nebo jednotlivé. Šípky jsou vejčité a červené. Sbírají se plody – šípky, pouze někdy se vyžadují jejich semena. Šípky se uplatňují všude tam kde je potřeba zajistit přísun vitamínu C.
Smetanka lékařská: Jednoletá nebo dvouletá bylina ronící mléko, s přízemní růžicí. Z mladých listů se v některých krajích připravuje salát. Je to dobrá medonosná rostlina, poskytující včelám pastvu. Nejčastěji se sbírá kořen nebo nať, popřípadě nekvetoucí rostlina i s kořenem. Drogy složí ke zvýšení sekrece žaludečních šťáv a žlučníku.
Třezalka tečkovaná:
Vrba bílá:
Bez černý: Keř s nahnědlou dření a lichozpeřenými listy. Květenství je chocholíkaté, mnohoramenný vrcholík. Peckovice jsou černofialové. Sbírá se květ. Květní droga se používá při chorobách z nachlazení; plody působí na metabolizmus a tvoří složky odtučňovacích čajů. Vyšší dávky drog jsou nežádoucí.
Brusnice borůvka: Rozvětvený, nízký keř s plazivým kmínkem. Větve má hranaté a vzpřímené. Listy jsou opadavé. Plody černomodré bobule. Sbírají se listy a plody. Listy obsahují glukokyny. Květ obsahuje antidiaroikum. Výtažky se používají na upevnění stěny srdce a zlepšení zraku.
Břízy bělokorá: Strom se vzpřímeným kmenem a větvemi posetými pryskyřníkovitými bradavičkami. Borka je bílá a blanitě loupavá. Sbírají se listy. Hojný druh od nížin až po horský stupeň. Droga má diuretický, dezinfekční a potupný účinek. Obsahuje vitamín C, silice a flavonoidy.
Čekanka obecná: Statná trvalka se žlutobílým kořenem, z něhož vzrůstá růžice. Má velký modrý úbor s dvojřadým zákrovem. Listy jsou chlupaté a žlázkaté. Roste na sušších místech. Z kořenu se vyrábí náhražka kávy. Sbírá se kořen a kvetoucí nať.Obsahuje hořčiny a kořen inulin.
Česnek kuchyňský: Léčebně se sbírají čerstvé bobule obsahující silici a fermenty. Česnek pomáhá trávícímu ústrojí, ničí střevní jedy,odstraňuje plynatost, zvyšuje tvorbu žluči a snižuje krevní tlak.
Divizna velkokvětá: Dvouletá bylina s lodyhovými listy. Lodyhové listy dokonale sbíhavé. Nitky dolních tyčinek jsou dvakrát delší než prašník. Sbírají se květní koruny obsahující sliz, cukr, saponity a flavonoidy. Droga pomáhá při suchém kašli a chřipkových onemocněních. Tvoří častou složku zejména prsních čajů.
Dub letní: Strom s velkou nepravidelnou korunou. Pupeny jsou vejčité, tupé, často nahlučené. Listy jsou proměnlivého tvaru, na bázi však vždy srdčité. Žaludy jsou na dlouhých stopkách. Sbírá se mladá kůra. Obsahuje třísloviny a adstringens, který se používá do koupele a při omrzlinách
Heřmánek pravý: Jednoletá silně aromatická bylina, vysoká do 50 cm. Nejdůležitější poznávací znaky: duté lůžko a na vnitřní straně 3 až 5žeberkaté, na vnější straně žláznaté tečkované nažky.Roste od nížin po vysoké polohy. Pěstuje se pro farmaceutické účely. Sbírají se květní úbory s krátkou stokou. mají protizánětlivé účinky, působí proti křečím a na pocení.
Hloh obecný: Keř nebo strom s pupeny často nakupenými. Část větviček bývá přeměněna na trny dlouhé až 1 cm. Vzpřímené vrcholíky mají květy s bílými korunami. Sbírají se květy, listy i plody. Posilují činnost srdce a působí uklidňujícím způsobem. Uplatňují se například při slabosti srdečního svalu a na snížený krevní tlak.
Hluchavka bílá: Vytrvalá bylina s bílými nebo nažloutlými listy. korunní trubka prohnutá, na okraji ústí na každé straně s jedním větším a jedním až několika menšími zoubky. Má tmavohnědé prašníky. Roste na mýtinách a pasekách. Sbírají se květy používající se jako adstringens a sedativum při bolestivé menstruaci.
Chmel otáčivý:Vytrvalá dvoudomá rostlina s háčkovitě chlupatou lodyhou. Roste planě v lesích, křovinách, příkopech a na plotech. Využívá se v pivovarnictví a farmacii. sbírají se chmelové hlávky pěstovaných rostlin. Vyznačují se antibakteriálním působením a utišují nervové i pohlavní podráždění. Působí při nespavosti.
Jírovec maďal: Strom vysoký až 25 metrů s dlanitě složenými listy. Korunní lístky jsou bílé nebo červené. Sbírají se čerstvá semena – kaštany. Mají mnohostranné použití: zvyšují průtok krve, zpevňují cévy, působí proti křečím, zánětům, zabraňují tvorbě opuchlin, mají vliv na srážlivost krve aj.
Jmelí bílé: Poloparazitický stromový keř s vstřícnými listy a drobnými jednopohlavními květy. Plod je lepkavá bobule s lepkavým oplodím. sbírá se nať. Snižují krevní tlak a ovlivňují látkový metabolismus. Nať tvoří složku čajů a přípravků užívajících s e při zvápenatí cév a při vysokém krevním tlaku.
Kmín kořenný: Jednoletá nebo dvouletá bylina s aromatickým kořenem a řídce rozvětveným stonkem. Listy jsou peřenosečné. Nažky se používají jako koření. Sbírají se zralé plody. V lidovém léčitelství se používají ke zvýšení tvorby mateřského mléka.
Kokoška pastuší tobolka: Jednoletá nebo dvouletá bylina. Korunní lístky se obvykle nevyvíjí. Rozšířený od nížin po horské polohy. Med. Sbírá se kvetoucí nať. Droga se uplatňuje při různých stavech krvácení, při žaludečních a střevních onemocněních a výtažky zevně na ekzémy, opruzeniny apod.
Kopřiva dvoudomá: Vytrvalá štětinatěchlupatá obvykle dvoudomá rostlina s žahavými trichomy. Využívá se ve farmaceutickém průmyslu. Sbírají se listy nebo nať. Slouží k izolaci chorofylu, který se používá v léčebné kosmetice a v ústních vodách. V lidovém léčitelství je využití velmi široké.
Lípa srdčitá: Strom s hladkým černošedým kmenem. Listy má srdčité nesouměrné. Koruny jsou černobílé. Roste od lužních lesů až po horské polohy. Sbírá se květenství i s blanitým listem. Drogu uznává i oficiální medicína a kombinuje se do prsních, potupných, projímavých, antisklerotických i metabolických čajů.
Lopuch větší: Statná dvouletá bylina s rozvětvenými pavučinatými listy, které jsou střídavé. Úbory jsou kulovité, seskupené do vrcholíkových lat, mají trubkovité květy a mnohořadý zákrov. Roste od nížin po horský stupeň. Vykopávají se starší kořeny nekvetoucích rostlin. Olejový výtažek se používá ve vlasové kosmetice. Droga se používá i v močopudných, potupných a žlučníkových čajích a při cukrovce.
Podběl obecný: Vytrvalá rostlina s dlouhým a plazivým oddenkem. Žluté úbory podbělu jsou jedněmi z prvních květů jara. Patří mezi běžné druhy nížin až subalpínského stupně. Na polích bývá plevelem. Sbírají se listy a květy. Droga se uplatňuje při chorobách dýchacích cest a zevně jako obklady.
Prvosenka jarní: Vytrvalá bylina. Květy má v jednoduchém okolíku a mají nafouklé, odstávající kalichy. Žloutkově žlutá koruna má v ústí pomerančovou skvrnu. Pěstuje se také jako okrasná rostlina. Sbírá se oddenek i s kořenem a květ. V expektoračních čajích se obvykle uplatňuje květ a z kořenu se izolují čisté saponity, které se průmyslově zpracovávají do pastilek, kapek apod.
Růže šípková: Keř se srpovitými ostny na větvích. Listy jsou na okraji pilovité, květy buď v chocholících, nebo jednotlivé. Šípky jsou vejčité a červené. Sbírají se plody – šípky, pouze někdy se vyžadují jejich semena. Šípky se uplatňují všude tam kde je potřeba zajistit přísun vitamínu C.
Smetanka lékařská: Jednoletá nebo dvouletá bylina ronící mléko, s přízemní růžicí. Z mladých listů se v některých krajích připravuje salát. Je to dobrá medonosná rostlina, poskytující včelám pastvu. Nejčastěji se sbírá kořen nebo nať, popřípadě nekvetoucí rostlina i s kořenem. Drogy složí ke zvýšení sekrece žaludečních šťáv a žlučníku.
Třezalka tečkovaná:
Vrba bílá:
neděle 14. října 2007
Oběhová soustava
Oběhová soustava
Stavba srdce
Aorta (srdečnice): Je to nejmohutnější tepna těla. Vychází z levé komory srdce. Vytváří oblouk doleva dozadu a otáčí se k páteři. Z oblouku aorty vystupují směrem ke hlavě tři tepny: ramenohlavová tepna, levá společná krčnica a levá podklíční tepna. Oblouk aorty pokračuje směrem dolů jako hrudníková aorta, a ta jako břišní aorta, z které vystupují další a další menší tepny.
Srdeční komory a síně: Srdce má čtyři dutiny. Podélnou předsíňovou a komorovou přehrádkou je rozdělené na pravé a levé srdce. V každé časti se nachází předsíň (atrium) a komora (ventriculum). Při smrštění srdce (systole) se předsíně smrsknou a tím se z nich krev vytlačí do komor, které vypudí krev do tepen. Při ochabnutí(diastole) se celé srdce zaplní krví, která přitéká ze žil. Svalovina komor je o hodně silnější než svalovina předsíní, levá komora má svalovinu nejmohutnější, protože z ní musí srdce vytlačit krev do celého těla (velký krevní oběh).
Chlopně: Předsíň a komory srdce jsou od sebe oddělené chlopněmi, které zabraňují špatnému proudění krve. Mezi pravou předsíní (PP) a komorou (PK) je trojcípá (trikuspidálna) chlopeň, mezi levou předsíní (LP) a komorou (LK) je dvojcípá (mitrálna) chlopeň. Chlopně fungují jako jednosměrné ventily. Při systole předsíní se jejich cípy spojí a zabrání špatnému nasátí krve do předsíní.
Žíly: Jsou to krevní cévy, které vedou odkysličenou krev z tkání do srdce. Výjimku tvoří plícní žíly, které vedou z plic do pravé komory srdce okysličenou krev. K největším žilám lidského těla patří horní a dolní dutá žila.
Věnčité tepny: Vystupují přímo z aorty a svými větvemi přivádí krev do vlásečnic, které bohatě protkávají srdeční sval.
Onemocnění oběhové soustavy
Ateroskleróza: Je nejčastější změnou, která postihuje tepny.U starých lidí je to průvodní stav stárnutí, může však postihnout i osoby mladší. Při arteroskleróze se tloušťka stěn zvětšuje, protože se do ní ukládají hlavně látky tukového (ale i anorganického) charakteru. Tepny se tím zužují a ztrácejí pružnost. Zúžením tepny klesá průtok krve postiženou oblastí a snižuje se tak i zásobení kyslíkem a živinami. Z toho vyplývají poruchy činnosti příslušného tkaniva anebo orgánu (např. mozku). Zdravý způsob života, střídmá strava bohatá na ovoce a zeleninu, tělesný pohyb a sport jsou nejlepší prevencí před arteriosklerózou. Riziko vzniku arteriosklerózy zvyšují faktory, jako vysoký krevný tlak, obezita, kouření a onemocnění cukrovkou.
Křečové žíly: Je častým onemocněním žil (10% obyvatelstva nad 18 roků). Je to vakovité rozšíření povrchových žil na dolních končetinách. Příčnou je menejcennosť žilových stěn. Vznik křečových žil podporuje všecko, co zvyšuje tlak v žilách dolních končetinách, zaměstnání ve stoje, těhotenství a pod. Na místě křečových žil může vzniknout krevní sraženina a ucpání žil, její zánět anebo pro poruchu výživy kůže vřed.
Angina pectoris: Je postupné zúžení některých věnčitých tepen, které vede k tomu, že přísun okysličené krve k určité oblasti srdcového svalu je sice dostatečný v klidu, ale při velké námaze už nepostačuje. To se projeví sníženým výkonem srdcového svalu a tlakovou, svíravou a palčivou bolestí, která po přerušení námahy rychle ustoupí.
Cyanóza: Projevuje se modravým zabarvením rtů, někdy i špičky nosu a posledních článků prstů, především nehtů a nehtových lůžek. Cyanóza vzniká tím, že se krev nedostatečně okysličí při průtoku plícemi anebo se v srdci promíchá krev okysličená s krví neokysličenou.
U dospělých osob je úmrtnost na choroby srdce a cév vyšší než na rakovinu, úrazy a infekční choroby dohromady.
Esej o Filipínách
What I know about Philippines and Filipinos?
Philippines is a distant country. I was interested in what other people know about this country. I went to streets and asked a few people what they knew about Philippines. They often didn’t know very much but almost everyone knew where it is situated. But when someone said that he knew Philippines and he had never been there he couldn’t say truth. Some people only saw maps and read some reports about this strange country and they often say: “I like Philippines. I know it.” Maybe they know from maps where the highest mountain or the largest lake is. Maybe they know about head of the state and politics from newspapers. But they have never been there. They can’t know more than they have read. They have got the same opinion as the authors of reports.
There is also another group of people who say that they know Philippines. These are people who were in Philippines. But can they known all about Philippines and Filipinos? Many people who visited Philippines spent there only two weeks or maybe one month. It is short time and they couldn’t visit everything. They often visited only historical and nature monuments in tourist centers. They didn’t talk with ordinary local people. I don’t agree with it and I want to visit people who live there. People are often very friendly there.
I believe that if you want to know foreign country you must not only spend some time there and get familiar with local people but you also need to know its history. Because I have never visited Philippines, it is rather daring for me to write anything about it. Before I have read some books and prospects and have seen some videos, I didn’t know much about Philippines. But while I was looking for information about its history, I found small book about Philippine national hero Jose Rizal. It has changed my opinion about this country. I realized that when in 1521 Ferdinand Magellan discovered these islands he found well-developed country with rich trade relations. But the Spanish colonial government suppressed rights, education and economic development of local people. Despite of it Jose Rizal was able to break these limitations. He got excellent education but instead of living as a rich doctor in Europe, he sacrificed his live to help Philippine nation. Although he was only 35 years old when sentenced to death by Spanish colonial government, he and his books helped to form Philippine nation and started its way to freedom. I was pleased to read that one of Jose Rizal’s friends lived in our country in Litomerice.
Although my knowledge of Philippines is based only on books and maps, I dare to write few words about some topics which have taken my interest. First of them are rice fields. Many Filipinos work there. They are spread on 20000 km2; it is seven percent of some territories. Filipinos had to be very industrious. They build some of these big fields as terraces in mountains 2000 years ago. How did they build it? They didn’t have any machines and they had to do all work using their hands only. These rice terraces are now called “The eighth wonder of the world”. But local people call them “steps to the sky”. I think it is really truthful description. These terraces are as steps and they climb up to the top of the mountains - to the sky. I have never seen rice growing but it certainly must be a wonderful view especially from plane. Around terraces stone walls are built. These terraces and walls are necessary to allow production of rice on mountain slopes. Rice must grow for several months of the year in water. So an ingenious system of irrigation is necessary for every terrace. Ancient Filipinos invented a complicated system of canals and dikes. But how could they find the right way to build it? It had to be very difficult. They build these terraces at time when people in our country were not able to build anything more than simple wooden cottages. Philippine Cordillera, where the fields are situated, is very good place for rice growing because many rivers are there. The monsoon rains are also very important for cultivation of rice. They give water to the rivers and then it goes through the canals to the fields. But strong water often destroys walls of dikes and people must repair it. The harvest must be also very difficult. People have to do everything using only their hands. I think that these rice terraces are clear proof of cleverness and work efforts of generations of Philippine people.
Another thing that is known here about Philippines is cock-fights. I don’t like this idea. I think it is cruel. It resembles me the bullfights in the Spain. But this is a fight between a man and a bull. The man is in danger during the fight and sometimes he is also hurt. In the cock-fighting only animals take part and one of the cocks is always killed. Cocks have got a razor on their legs. Aren’t a beak and a claw enough? People also put both cocks neck by neck before the fight to arouse them and to make the fight wilder. I think that cock-fights should be forbidden. I can’t understand who likes this. Yes, it is a tradition. But must the cock-fights be organized so often? How can people go to see this fighting regularly? Is the death of an animal funny? How can someone bet on the death? I was pleased when I read that Jose Rizal hadn’t agreed with cock-fights too.
When I asked people about their knowledge of Philippines, some of them mentioned healers. They didn’t talk about traditional medicine which was using certain herbs but about modern faith healers. I saw it on TV. A healer did “a psychic surgery” and without any injury he pulled out “a tumor” from the patient’s body. But some people say that it wasn’t a real tumor but a part of guts of some animal. I think it is true and that many of healers are only jugglers doing their tricks. I don’t understand how somebody can believe that healer is able to get his hand through the body without any cut. I don’t know. But many people from Europe and USA arrive to Philippines to be cured this way. It must influence patient’s psychic and people who believes this medicine can be recovered. Maybe someone can say that it doesn’t depend on how people are made healthy, only a result is important.
I mentioned some topics which I had found to be most the known about Philippines in our country. But I am quite sure that it is not a real description of this wonderful country and its people. Philippines is a country of many faces with a long and rich history. Though peaceful by nature, the freedom-loving Filipinos started Asia's first nationalistic revolution in 1896. Now Philippines is a country with big cities and high-tech industry, with well-known sightseeing places full of foreign tourists, but also with lonely country sides where people live their ordinary life. It is not possible do describe such country in few words. I would like to know much more about this country and its people and I hope I will be able to visit it sometime in the future. I believe that good knowledge of foreign countries makes our lives richer. I also believe that if peoples of all countries tried to know and to understand each other, the world would become more peaceful and better place to live in.
Philippines is a distant country. I was interested in what other people know about this country. I went to streets and asked a few people what they knew about Philippines. They often didn’t know very much but almost everyone knew where it is situated. But when someone said that he knew Philippines and he had never been there he couldn’t say truth. Some people only saw maps and read some reports about this strange country and they often say: “I like Philippines. I know it.” Maybe they know from maps where the highest mountain or the largest lake is. Maybe they know about head of the state and politics from newspapers. But they have never been there. They can’t know more than they have read. They have got the same opinion as the authors of reports.
There is also another group of people who say that they know Philippines. These are people who were in Philippines. But can they known all about Philippines and Filipinos? Many people who visited Philippines spent there only two weeks or maybe one month. It is short time and they couldn’t visit everything. They often visited only historical and nature monuments in tourist centers. They didn’t talk with ordinary local people. I don’t agree with it and I want to visit people who live there. People are often very friendly there.
I believe that if you want to know foreign country you must not only spend some time there and get familiar with local people but you also need to know its history. Because I have never visited Philippines, it is rather daring for me to write anything about it. Before I have read some books and prospects and have seen some videos, I didn’t know much about Philippines. But while I was looking for information about its history, I found small book about Philippine national hero Jose Rizal. It has changed my opinion about this country. I realized that when in 1521 Ferdinand Magellan discovered these islands he found well-developed country with rich trade relations. But the Spanish colonial government suppressed rights, education and economic development of local people. Despite of it Jose Rizal was able to break these limitations. He got excellent education but instead of living as a rich doctor in Europe, he sacrificed his live to help Philippine nation. Although he was only 35 years old when sentenced to death by Spanish colonial government, he and his books helped to form Philippine nation and started its way to freedom. I was pleased to read that one of Jose Rizal’s friends lived in our country in Litomerice.
Although my knowledge of Philippines is based only on books and maps, I dare to write few words about some topics which have taken my interest. First of them are rice fields. Many Filipinos work there. They are spread on 20000 km2; it is seven percent of some territories. Filipinos had to be very industrious. They build some of these big fields as terraces in mountains 2000 years ago. How did they build it? They didn’t have any machines and they had to do all work using their hands only. These rice terraces are now called “The eighth wonder of the world”. But local people call them “steps to the sky”. I think it is really truthful description. These terraces are as steps and they climb up to the top of the mountains - to the sky. I have never seen rice growing but it certainly must be a wonderful view especially from plane. Around terraces stone walls are built. These terraces and walls are necessary to allow production of rice on mountain slopes. Rice must grow for several months of the year in water. So an ingenious system of irrigation is necessary for every terrace. Ancient Filipinos invented a complicated system of canals and dikes. But how could they find the right way to build it? It had to be very difficult. They build these terraces at time when people in our country were not able to build anything more than simple wooden cottages. Philippine Cordillera, where the fields are situated, is very good place for rice growing because many rivers are there. The monsoon rains are also very important for cultivation of rice. They give water to the rivers and then it goes through the canals to the fields. But strong water often destroys walls of dikes and people must repair it. The harvest must be also very difficult. People have to do everything using only their hands. I think that these rice terraces are clear proof of cleverness and work efforts of generations of Philippine people.
Another thing that is known here about Philippines is cock-fights. I don’t like this idea. I think it is cruel. It resembles me the bullfights in the Spain. But this is a fight between a man and a bull. The man is in danger during the fight and sometimes he is also hurt. In the cock-fighting only animals take part and one of the cocks is always killed. Cocks have got a razor on their legs. Aren’t a beak and a claw enough? People also put both cocks neck by neck before the fight to arouse them and to make the fight wilder. I think that cock-fights should be forbidden. I can’t understand who likes this. Yes, it is a tradition. But must the cock-fights be organized so often? How can people go to see this fighting regularly? Is the death of an animal funny? How can someone bet on the death? I was pleased when I read that Jose Rizal hadn’t agreed with cock-fights too.
When I asked people about their knowledge of Philippines, some of them mentioned healers. They didn’t talk about traditional medicine which was using certain herbs but about modern faith healers. I saw it on TV. A healer did “a psychic surgery” and without any injury he pulled out “a tumor” from the patient’s body. But some people say that it wasn’t a real tumor but a part of guts of some animal. I think it is true and that many of healers are only jugglers doing their tricks. I don’t understand how somebody can believe that healer is able to get his hand through the body without any cut. I don’t know. But many people from Europe and USA arrive to Philippines to be cured this way. It must influence patient’s psychic and people who believes this medicine can be recovered. Maybe someone can say that it doesn’t depend on how people are made healthy, only a result is important.
I mentioned some topics which I had found to be most the known about Philippines in our country. But I am quite sure that it is not a real description of this wonderful country and its people. Philippines is a country of many faces with a long and rich history. Though peaceful by nature, the freedom-loving Filipinos started Asia's first nationalistic revolution in 1896. Now Philippines is a country with big cities and high-tech industry, with well-known sightseeing places full of foreign tourists, but also with lonely country sides where people live their ordinary life. It is not possible do describe such country in few words. I would like to know much more about this country and its people and I hope I will be able to visit it sometime in the future. I believe that good knowledge of foreign countries makes our lives richer. I also believe that if peoples of all countries tried to know and to understand each other, the world would become more peaceful and better place to live in.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
